Reportáž našich klientů - pp. Bernáška a Prchala z plavby jachtou Silva po Jadranu

Plavby pro rok 2011 - ZDE

Zvolil jsem pro jednotlivce cenově nejdostupnější cestu autobusem (i když samozřejmě existují i jiné alternativy), a už samotná jízda z Prahy do takové dálky mi přinášela drobná překvapení – od průjezdu skrz Alpy s množstvím tunelů, přes dnes už běžnou klimatizaci která změnila mou zásobu tekutin na pouhý důvod k úsměvu, až třeba po okamžik, kdy všichni vytáhli na spaní na sedadlech malé polštářky, zatímco já jsem žádný neměl. Za zkušeného cestovatele se prostě považovat zatím nemůžu.

Ten pravý přísun nových dojmů ovšem přineslo až časné sobotní ráno, kdy jsem konečně vyměnil rychle jedoucí autobus za zatím ještě pevnou půdu pod nohama, abych nějakých 5 hodin do odjezdu lodi využil k prohlídce přístavního městečka Omiš (v Dalmácii mezi Splitem a Makarskou), které je tradičně startem i cílem většiny těchto plaveb, a zároveň i první zajímavou zastávkou. Město je půvabně vtěsnáno do úzkého pásu mezi mořským břehem a impozantními skalními útesy, prolomenými ještě řekou Cetina. Moje oči se potěšily malebnou sítí uzounkých uliček nevelkého starého města, z nichž doslova dýchají staletí i styl středomořské oblasti, a nad kterými se ještě v ranním slunci tyčí strmé skály, pod nimiž se historické město krčí – skály snad až do nebe. Uličky nebyly takto časně ještě zavaleny davem turistů, ani stolky restaurací či slunečníky, na druhou stranu většina obchodů i pevnost nad městem byly ještě zavřené, a tak jsem jen vdechoval atmosféru úzkého pruhu dlažby ošlapané do zrcadlového lesku, a sevřené mezi mozaiku fasád s dřevěnými žaluziemi na oknech. Pak jsem pokročil k nové zástavbě na poloostrově za silnicí, nahlédl i na zatím prázdnou městskou pláž, kterou brzy zavalí textilní dav, reprodukovaná hudba od kiosků a všechny tyhle věci. To ale naštěstí není můj cíl pro tenhle týden… A vida, támhle vzadu právě připlouvá Silva, tak honem do přístavu!

Já se sice na mnoha lodích ještě nevezl, ale tahle mi byla od prvního pohledu sympatická. Nevyhledávám přehnaný luxus, starobylý domek je mi kolikrát sympatičtější než strohá novostavba – a na lodě to asi platí taky. Během téhle dovolené jsem kolem sebe viděl řadu jiných lodí v přístavech i na moři, už i z autobusu jsem stihl zahlédnout mezi jinými i luxusní Vjeko, všude v těch přístavech stojí spousta naleštěného kovu v bílém laku, kouřových oken, a palubních lehátek vyrovnaných jak oddíly vojáků. Občas se vidí třeba i řady modrých světélek, potkali jsme ještě toho večera i bělostný katamaran, který modrým světlem přízračně prozářil přístavní vody pod sebou, a každý se za ním ohlédl. Jsou jistě lidé, kteří o takový moderní „hotel“ či menší „limuzínu“ na vodě stojí, ale já si při prvním pohledu na Silvu spíše oddechl, protože ona taková není. Stála přede mnou dřevěná loď natřená veselými barvami, na zvednuté přídi červená ozdobná hlavice, na zádi mohutné dřevěné kormidlo, ze dvou stěžňů se rozbíhá lanoví se záchrannými kruhy a příčkami, na nichž mé naivní představy suchozemského čtenáře románů jako by viděly šplhat dávné mořeplavce. Po Jadranu se sice plaví i nejedna dřevěná loď klasického vzhledu, ale neviděl jsem tam žádnou, která by na mé oko působila tak vesele jako Silva. Někdo by řekl, že staré věci mají duši. Nebo prostě jen, že ten pohled hřeje u srdce.

To jsem se ale už dostal daleko za ten sobotní první pohled, který byl jen krátký. S ohledem na výměnu turnusů a s tím spojený úklid, doplňování zásob atd., vyplouvá Silva v sobotu až v poledne, takže zbývalo ještě mnoho času. Odložil jsem tedy batoh, pozdravil se se svým budoucím spolubydlícím, který od stejně časného příjezdu jeho autobusu z Brna stihl i malý křest přičiněním místního racka, a vyrazil znovu na pevninu. Celou dobu mě lákalo cimbuří pevnosti (Starigrad) tyčící se na vrcholu zdánlivě nepokořitelného skalního útesu nad přístavem, kam jsem po krátké obhlídce ústí řeky Cetiny (s dvěma silničními tunely) a navzdory slunečnímu žáru nakonec přece jen vylezl. Kulaté turistické značky přivádějí hned dvě stezky k pevnosti, která byla v kontrastu k městu skoro liduprázdná, a její starodávné zdi z obrovské výšky (přes 300m) tiše shlížely na okolní skály, na město i moře, a také na Silvu u přístavního mola. Pohledy do jiných stran mě ale nenechaly na pochybách, že zdejší skály tímto místem ještě neřekly své poslední slovo. Po sestupu jsem zavítal i do druhé pevnosti (Peovica), která sice stojí dole, přímo nad historickými uličkami Omiše, ale i tak potěší oko milovníka vertikál a pěkných výhledů na město, a většině turistů asi postačí. Ostatně kdo chtěl ten půlden prolenošit mezi textilní pláží, restauracemi a zmrzlinou, ten v Omiši taky nepřišel zkrátka.

Poledne nás už zastihlo na palubě, někde dole se ozval motor, a první plavba mohla začít. První z těch každodenních hodin, v nichž se snoubilo slunce nad námi s pomalu se sunoucími ostrovy, ostrůvky, majáky, městy a městečky v dálce kolem nás, opalování a lenošení s vyhlídkovou jízdou, motor si bručel, větřík vál, vlnky se jen maličko pohupovaly, voda za lodí se pěnila, a my, většinou oděni v příjemnou nahotu, chvíli leželi a nechali se hladit sluncem, chvíli stáli v lehkém vánku a sledovali okolí, jindy sahali po fotoaparátech a snažili se zachytit půvaby četných lodí kolem nás, i měst a městeček na pevné zemi. Když už toho bylo dost, nebo se zrovna nic nedělo, sahali někteří z nás po knížce, podobně jako si i kapitán ve své budce někdy rozložil noviny. Opřel jsem se zády o dřevěné zábradlí, nebo se usadil na nádrži na vodu, v laciné knížce se po bouřlivých mořích proháněly plachetnice plné dobrodruhů, samý ostrůvek, stěžeň, pravobok a kormidlo, a i při pohledu přes horní okraj knihy se za lanovím na pravoboku rýsovaly ostrůvky, a za kormidlem se vlnilo moře. Jen to naše bylo klidné a plné pohody, a kapitán už vedl Silvu jejím rozvážným tempem do klidné liduprázdné zátoky, která se měla stát naší dnešní pláží.

Plavčík na kajaku (nebo někdy i bez něj) vyrazil na břeh přivázat lano k balvanu, kotva už mezitím byla dole, motor utichl a na boku lodě se objevily schůdky podobné těm do bazénu… A já se cestou po žebříčku do vody stihl jen pousmát nad tím kilometrem, který mě dělil od (navíc textilácké a pěkně plné) pláže kdysi na „klasické“ dovolené. Tady tu vzdálenost z „terasy“ na horní palubě do slané vody někteří odvážlivci zvládli jediným skokem, a v dohledu bylo nejvýš pár motorových člunů, někdy dokonce obsazených také naháči. Plavali jsme kolem lodě, k blízkému břehu, někteří skákali z paluby, nebo brázdili okolní vlnky na nafukovacích matracích, případně na plastovém kajaku. I já jsem si po chvíli plavání krátce zkusil, jak se jezdí po moři s kajakem, podíval se jak vypadá dno pár metrů od břehu a Silva zdola, nebo jak ostrá jsou rozeklaná pobřežní skaliska.

Když odpoledne pokročilo, posádka odvázala lana a vytáhla kotvu, a loď se vydala k přístavu vybranému pro tuto noc. Až pár minut před přistáním zazněl povel k oblékání, a naturisté se změnili na jen turisty, zvědavé na krásy večerního historického města. Přístavy, v nichž jsme přenocovali, zpravidla měly co nabídnout, a způsob jakým jsme tam dorazili měl taky svoje kouzlo: Žádné zdlouhavé cestování, tápání periferními čtvrtěmi či hledání centra. Silva přistála zpravidla přímo u nábřeží historického města, takže cesta pro zmrzlinu, do malebných uliček, nebo zas na loď na večeři nebo třeba jen pro zapomenutý kapesník, byla otázkou pár kroků přes ulici. Jako kdybychom na téhle dovolené bydleli vždy na tom nejlepším místě: Přes den v opuštěné zátoce s průzračnou vodou, večer přímo v historickém jádru městečka. A navíc každý den jiná zátoka a jiné městečko, takže pořád bylo co objevovat, a nic se neokoukalo. Takové pojízdné ubytování má svoje kouzlo.

Ten první večer jsme zavítali do starobylého Trogiru (od 1997 v UNESCO). Zvolna se šeřilo nad promenádou pod palmami, na jedné straně úžasný labyrint úzkých uliček dýchajících staletími a skrývajících náměstíčka s restauracemi či zmrzlinou, i věže chrámů, na druhé straně té promenády pak boky pěti lodí, od modře zářícího luxusního katamaranu po veselou Silvu na opačném konci řady. Pár metrů od palubního posezení hráli pod palmami hudebníci, na jednom konci nábřeží stará pevnost, na druhém konci zvedací most. Po vydatné a velmi dobré večeři podávané na palubě naší Silvy nebyl důvod ke zkoušení místních restaurací, zato zmrzliny jsem testoval často a rád, vdechoval atmosféru historických uliček a přístavu za světla i po setmění, a nafotil nejeden snímek. Do půlnoci bylo času pro nadšení z objevování pro mne nového města tak akorát.

Ráno úderem osmé zacinkal zvonec v jídelně, a život na lodi nabral obvyklý rytmus: Zatímco my jsme si za zvuku příjemné hudby z rádia pochutnávali na snídani, kapitán nahodil motor a vyrazil na moře, za otevřenými okny jídelny zvolna mizely domy a nábřeží, aby je vystřídaly mořské vlnky a další porce vzdálených ostrůvků a majáků. Po snídani jsem se obvykle přesunul na horní palubu nad jídelnou, a při sledování okolního moře s fotoaparátem u nohy jsem se pustil do svého malého rituálu s opalovacími krémy. Před polednem přišla na řadu další klidná zátoka, koupání, potápění, lenošení, kajak a nafukovačky… Tak to bylo každý den, každá zátoka byla trochu jiná, a moře hned tak neomrzí.

Několikrát jsem obul boty do vody, a vypravil se na kratičkou naturistickou túru na vrchol ostrůvku, za krásnými výhledy, jednou po skále a kamení, podruhé pod větvemi nízkých stromů. Při každé koupací zastávce jsem si podplaval loď z jedné strany na druhou, to byla taková moje tradice, a i těch pár kamenů a skrovného mořského života v pobřežní mělčině bylo pro moje nezkušené oko zajímavou podívanou. Po několika dnech jsem i já nafouknul svoji lacinou matračku, abych se na ní vleže nechal za slunečního žáru kolébat vlnkami, nebo jsem si zas sedl na plochý kámen na břehu pod převislými větvemi, a vstřebával krásu toho pohledu na tichou zátoku s odpočívající Silvou uprostřed. V jedné zátoce byla voda chladná, v jiné krásně prohřátá, další skrývala mezi balvany malou jeskyňku tak pro dva sedící návštěvníky, na oblázcích a po pás ve vodě. Dvakrát jsem se odvážil na vratký plastový kajak i s fotoaparátem, abych aspoň něco z těch krásných míst a chvil zachytil na památku, jinak jsem jen záviděl těm, kteří díky vodotěsnému pouzdru mohli s foťákem doplavat na břeh za ještě dalšími nádhernými obrázky. Plavčík pověsil na bok lodě jakousi dětskou košíkovou, zkoušeli jsme se trefovat míčkem z vody… Tyhle zastávky trvaly řadu hodin, a každý podle chuti střídal vodní hrátky s lenošením na palubě, nebo hovorem kolem stolu zastíněného u předního stěžně plachtou proti slunci.

Na palubě byli Češi, pár Slováků, i malý hlouček německy mluvících účastníků, ale vždycky jsme se nějak domluvili, nebo si našli každý svůj koutek, a přátelská atmosféra byla cítit všude. Silva zase tak malá není, abychom o sebe zakopávali. Ani pověsti o lodi plné důchodců se nepotvrdily, byl jsem možná nejstarší u našeho jídelního stolu, a mezi Němci se culil i jeden malý školák. Byli jsme prý mimořádně mladý turnus.

Po poledni nás zvonec přivolal zpět na palubu, kde kuchař Nino vykouzlil některý ze svých skvělých obědů – ať už to bylo telecí, kuře, španělský ptáček, nebo třeba různé ryby, vždy to bylo skvělé, a bylo toho skoro až moc. Dvakrát jsme mohli kuchaře zahlédnout při grilování ryb na přídi, jinak vše zvládal v mikroskopické palubní kuchyňce, a přitom několikrát sklidil i nadšený potlesk celé lodi. Nikdy bych nevěřil, že po několika dnech tréninku dokážu takové porce opravdu s chutí sníst, a ještě se dle místní tradice docpávat (neomezeně doplňovaným) bílým chlebem, ale stalo se. Odpočinek může být svým způsobem i vyčerpávající.

V tomhle stylu jsme pokračovali celý týden, pořád to bylo v něčem podobné, a v něčem zas jiné a nové. Počasí bylo sice krásné, slunečné a horké, a moře většinou klidné, ale tu a tam nám stejně maličko pohrozilo, a podle toho zkušený kapitán hned upravoval trasu. Na Silvě takto pracuje i kouzlo nechtěného, a člověk objeví nová a nečekaná místa i kdyby předem uváděnou trasu studoval jakkoliv pečlivě. Hned v neděli jsme se Silvou takhle ujeli z dáli hrozící bouřce, a kde si večer koupíme zmrzlinu, to pár hodin před tím možná nevěděl ani kapitán. Jiný den zas vítr vykouzlil na moři vlnky, houpání lodě prověřilo pevnou ruku a rovnováhu všech fotografů, příď narážela na vlny a vodní tříšť nás sprchovala až na horní palubě. Až dodatečně jsem zjistil, že dvě mladší účastnice téhle plavby mezitím v podpalubí sháněly prášky na nevolnost, ale většina z nás se spíš bavila. Změn bylo ještě pár, a příčinou nebylo jen počasí – tak třeba Stomorska na ostrově Šolta z programu vypadla protože jim tam, jak to krásně podal delegát naší cestovky, „spadlo molo, udělalo bác!“

Propluli jsme kolem Primoštenu i Zlarinu, v dálce spatřili mohutnou pevnost před Šibenikem, a nedělní večer nás nakonec dostihl v letovisku Vodice. Historické jádro tohoto městečka jasně vypovídá o tom, jak bývalo původně maličké, okolní nová výstavba a davy turistů zas prozrazují rušné letovisko. Všude kolem zněla čeština, polština, němčina i další jazyky, a místo maratonu od jedné historické památky k druhé zde došlo na klidnou procházku po nábřeží, a na mimořádně levnou zmrzlinu. Přece jen, kopeček za 4 Kn místo běžných 6, nebo 3 kopečky za 10 Kn, to potěší. A že tam dávají pořádné kopečky, co se jen na naběračce udrží! Ovšem kdo neholduje zmrzlině ani neustálým vycházkám, nebo byl na Silvě již poněkolikáté, ten samozřejmě zvolil poklidnější program – ostatně diskusní kroužek na přední palubě byl k vidění asi každý večer. Byli i borci, kteří vyráželi do přístavních městeček na lov bezplatného WiFi signálu, abychom na ně pak narazili u nějaké té kavárničky, jak na svém malém notebooku řeší poštu.

Také jsme se tu poprvé setkali s parkováním lodí ve více řadách od břehu, kdy nám bylo vysvětleno kudy a jak se v mezích slušnosti přes ty další lodě dostaneme na břeh, a dokonce nám při těch parkovacích manévrech Silva na chvíli i ujela – i s večeří! Stačilo to přesně na pár fotek Silvy na vodě, a jakmile zas přirazila, už jsme se hrnuli k talířům.

V pondělí jsme si z paluby nafotili novou várku ostrovů a majáků, minuli jsme pár měst a městeček na pobřeží, v dálce jsme pozorovali hrozivý sloup dýmu patřící nejspíš nějakému požáru, abychom po dvou koupacích zastávkách a vlnobití nakonec dorazili do Zadaru.

Zadar (opět UNESCO) je velké město a velký přístav, kde v sousedství obřích trajektů působila naše Silva jak malý mraveneček. Historické jádro města je nádherné a rozlehlé, a o památky zde rozhodně není nouze. S nezbytnou zmrzlinou jsem dlouho do noci procházel uličkami s lesklou, ošlapanou dlažbou, kolem mnoha kostelů, sloupů, hradeb či vykopávek, a samozřejmě jsem si neodpustil ani pohled z vysoké zvonice uprostřed starého města, na jejíž ochoz vedou schůdky přímo kolem starobylých zvonů. Zajímavou novinkou jsou zde mořské varhany v podobě dlouhé řady jakýchsi skrytých píšťal, na které samo moře hraje svoji nekonečnou, houpavou melodii, zatímco omývá široké schodiště pod nímž jsou varhany skryty. Na schodech sedí návštěvníci města, někteří si nechají na nižších stupních omývat nohy, a poslouchají tu nevšední mořskou ukolébavku. (Takto jsem ji při měsíci slyšel já. MP3) A na malém náměstí mezi domy se ozývala zas jiná muzika, hudebníci zde po setmění překrásně hráli a zpívali pro uši lidí sedících před pódiem, stojících na schodech protějšího chrámu, i procházejících okolními uličkami, v nichž se hudba rozléhala. V tomhle městě jeden večer skoro nestačil.

Přišlo ale úterý, a neúnavná Silva nás opět vezla za dalšími dojmy. Projeli jsme pod mostem spojujícím ostrovy Ugljan a Pašman, zamávali osamělému cyklistovi nahoře u zábradlí, nad další úžinou se zas tyčil starobylý maják jak z pohádkové knížky. Při naší cestě kolem prvních svahů národního parku Kornati, který je tvořen možná 89, možná 101, a možná taky 147 ostrovy a ostrůvky (podle toho, čemu věříte), jsme potkali i skupinku jakýchsi mořských trampů na kajacích. Naším cílem byl tentokrát ostrov Levrnaka. Jak se předtím v Zadaru zdála Silva maličká, tak zde byla večer zas největší lodí v celé zátoce, o poznání delší než celé přístavní molo. Tenhle ostrůvek má totiž jen dva domy v podobě hospody a kempu, zato je zde božský klid, a obvyklý povel k oblékání před příjezdem do přístavu zde vůbec nezazněl.

Přesto i zde došlo na nezbytnou zmrzlinu, díky pojízdné (či spíše plovoucí) prodejně, která odpoledne při své návštěvě kempu na chvíli přirazila k pravému boku zaparkované Silvy. Trochu jsme si zavzpomínali na český venkov, jen tady se krámek místo starého autobusu vecpal na palubu otlučeného miniaturního trajektu, který Silvu svou velikostí ani nijak nezahanbil. Někteří z nás pak zašli na blízkou plážičku v další zátoce, někteří zdolali třeba i dvakrát místní nejvyšší kopec (asi 120 m.n.m.) a byli odměněni pohledem na záplavu pustých kamenitých ostrůvků a skalisek, která tvoří NP Kornati, jednou v plném světle, podruhé v tajuplných barvách západu slunce. Schůdky na boku lodě zůstaly spuštěné po celou noc, takže jsme si mohli vychutnat neopakovatelnou atmosféru nočního plavání v té odlehlé zátoce, kde se na hladině zrcadlil měsíc, hvězdy, a s nimi jen několik málo světel ze Silvy a vzdálené malé hospůdky. V noci jsem na zádi potkal jakési malé zvířátko, ráno před snídaní opět vklouzl do vody… Mnozí se odebrali spát na horní palubu, jako i můj spolubydlící, který pak napsal:

„Na Kornátech, kde není žádné pouliční světlo, jsem se rozhodl, že poprvé v životě zkusím spát pod širákem – tedy přesněji řečeno na horní palubě – a zažil jsem neskutečnou romantiku s velkým R! To se nedá popsat, to se musí zažít – stejně jako celý pobyt na jachtě Silva. Krásná teplá tmavá tichá noc s pohledem přes stěžně na miliardy zářivých hvězd v mléčné dráze včetně ostatních známých souhvězdí – prostě F A N T A Z I E – a brzy ráno červánky, které nám opět věštily čistě azurovou oblohu a teploty kolem 30°C. Škoda, že nemám tak citlivý fotoaparát, abych tu nádheru na nočním nebi mohl vyfotografovat.“

Ani já takové snímky nemám, spal jsem totiž v kajutě, i když i tam jsem si jako obvykle pouštěl otevřenými dveřmi čerstvý noční vzduch. Na Silvě ostatně kajuty nezavírá skoro nikdo, všichni jsou tak říkajíc na jedné lodi (kéž by byla taková pohoda i na souši), a málokdo se chce odříznout od čistého vzduchu či společné klimatizace (pokud tedy běží, přece jen s elektřinou je mimo civilizované přístavy trochu problém, a agregát v podpalubí si s nočním klidem moc nerozumí).

Středeční den zahájila po snídani vyhlídková jízda v NP Kornati, kde jsme zahlédli zříceninu pevnosti ze 6. století, i zříceniny mnohem mladší, postavené zde před půlstoletím pro jakýsi film, projížděli jsme pod vysokými skalními útesy, tak ostrými, že kapitán musel troubit když neviděl za roh, a podél řady dalších ostrovů. Následovalo opět koupání v příjemné zátoce, a večer jsme dorazili na ostrov Zlarin, do stejnojmenného městečka, jehož pamětihodnosti nám byly vysvětleny stručným „Vlevo kostel, vpravo obchod.“ Je to spíš taková větší vesnice, jen málo zasažená přílivem turistů. Dlužno ale podotknout, že nad rámec onoho stručného výčtu zde byla jednak zmrzlina, a jednak pro nás zvídavější i další starobylý kostelík, malá kaplička, a dále podél břehu pomníček, opuštěné betonové okopy, a ještě jedna kaplička hledící na moře. Když přičtu další krásný západ slunce, nebyl ani zdejší večer nijak nudný. Aby toho nebylo málo, uspořádal před večeří kapitán Ivan i přípitek na desátou sezónu jednoho z účastníků naší cesty.

Naše dny ubíhaly v čím dál větší pohodě, pomalu se mi začínaly plést jednotlivé zátoky a zastávky na koupání, a Silva jako by se už stala naším domovem, jako by tahle plavba neměla nikdy skončit. Další večer nás přivedl do přístavu Rogoznica, kde je (původně asi nevelké) historické městečko obklopeno množstvím nové výstavby, a nový jachtařský přístav (Marina Frapa) na opačné straně zátoky překypuje moderním luxusem. Ještě před večeří jsme zavítali ke kostelu nad starým přístavem, a později jsem za podpory nezbytných zmrzlin obešel celou zátoku, abych z blízkého skalnatého kopečku sledoval další nádherný západ slunce, potěšil se odrazem měsíce na hladině jezírka Dračí oko (vypadá jako zatopený lom, ale údajně je slané), navštívil dvě starobylé kapličky na mysu u majáku, pohlédl i na moderní jachtařský přístav, a za zvuku písní z terasy jakéhosi klubu sledoval odrazy světel na hladině přístavu. A nikdo v té chvíli ještě nevěděl, kde budeme příští den.

Nakonec jsme po pátečním koupání v zátoce Stari Trogir (která na starší verzi známého města rozhodně nevypadá) vyrazili k plánovanému ostrovu Šolta, a protože Stomorska zrovna postrádala funkční molo, přistál místo toho kapitán v zátoce zvané Nečujam, která sice nemá molo prakticky žádné, zato Silva má kotvu. Díky tomu jsme mohli celý poslední večer naší plavby strávit koupáním a vodními hrátkami, opět přišly ke slovu nafukovačky, a kajaky několikrát zamířily do zadního rohu zátoky, kde ležela na mělčině potopená loď podobná Silvě. Kapitán Ivan nám ochotně vysvětlil, že se zde neodehrálo žádné drama, ale jen porucha čerpadla na prosakující vodu, v zimě kdy turistické lodě nejezdí. Chvíli jsem poseděl na ploché skále na břehu, ponořen do líných myšlenek o zátoce přede mnou a Silvě pohupující se na hladině, po vskutku slavnostní závěrečné večeři (pršut, španělský ptáček, přípitek atd.) jsem pak plaval za soumraku kolem lodě, pořád dokola, odskočil jsem si sbalit batoh, a pak jsem opět za tmy kroužil po hladině… Vpíjel jsem se pohledem do nezvykle klidné hladiny odrážející světlo měsíce, hvězd mezi mráčky, i domků rozesetých po vzdálené stráni, hladil jsem očima Silvu ozářenou měsíčním světlem, a z opačné strany zas tvořící černou siluetu, a přál jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Když jsem nakonec vylezl na palubu, ještě dlouho do noci jsme si tiše povídali na přídi, o tom, jak moc se nám nechce jet domů.

Ráno nás náš kapitán ještě před snídaní dovezl zpět do výchozí Omiše, kde jsme si tak trochu prohlédli i luxusní loď Vjeko, která stála vedle Silvy, a přes jejíž palubu vedla cesta na břeh. Ve srovnání se Silvou je to takový plovoucí hotel zářící novotou, laděný sice také trochu do dřevěných odstínů, ale za srdce mě nechytil. Asi mám opravdu radši ty staré věci. Vlastně jsme tak spatřili všechny lodě našeho kapitána, protože tu třetí (Toma) jsme potkali minulý večer v zátoce.

Po snídani už následovalo přesunování batohů i lidí na břeh, i nástup nejčasnějších účastníků dalšího turnusu, kterým jsme jen záviděli že mají plavbu teprve před sebou. Nastal čas loučení – jak píše i kolega z kajuty:

„V přístavu Omiš jsme se s těžkým srdcem loučili s jachtou Silva a báječným osazenstvem včetně báječné lodní posádky: kapitán Ivan, plavčík Toni, kuchař Nino a steward Kico, která se o nás celou plavbu vzorně starala. Se všemi se vytvořilo přátelské pouto i přes malou jazykovou bariéru, zač vděčíme jachtě Silva, kde se lidi kteří se většinou nikdy neviděli velmi brzy seznámí, díky menšímu sdílenému prostoru než jaký panuje na třeba i přelidněných pobřežních plážích, kde se většinou lidé neseznámí ani za celou dobu pobytu.“

Někteří se přesunuli na městskou pláž, aby si vyzkoušeli ještě i textilní dav, nebo do města s jeho hospůdkami a uličkami, já ale radši zamířil na vyšší místa – přesněji o 864 metrů výše, kde vrchol hory Kula nabízí úchvatný výhled na všechny strany, a skály i suťová pole tam shlížejí na vysoké pobřežní útesy hezky shora. Tříhodinový výstup v ostrém slunečním žáru byl sice náročný, ale stál za to. Místo davu turistů dole ve městě mi na vrcholu dělaly společnost jen malebné bodláky a šustění větru, a cestou jsem potkal jen pastevce se stádem horských koz.

Foto k této reportáži na naší Fotogalerii v souboru "Jachta Silva očima klientů".

Plavby pro rok 2011 - ZDE